000 Polytrauma
"Polytrauma označuje současné poranění nejméně dvou tělesných systémů, z nichž postižení alespoň jednoho z nich nebo jejich kombinace ohrožují základní životní funkce."
Bylo mi jasné, že to asi nebude jen tak nějakej škrábanec, ale když jsem viděl mojí lékařskou zprávu, tak mě ten štos papírů celkem zděsil. Nebudu zde popisovat jak se mi to stalo, protože mám ohledně události výpadek paměti. V lékařské zprávě ale stojí pád z výšky. Celé 3 týdny jsem si snažil vzpomenout co se stalo, ale mozek mi to prostě z nějakého důvodu vymazal, já se s tím smířil a nechci se k tomu dál vracet. To co tady chci popsat je moje rekonvalescence a proces léčby do té doby zdravého člověka kolem třicítky. Takže začnu od událostí co si má paměť vybavuje...
Otevírám oči. Kolem mě sedí moje rodina. Ležím v posteli. Je tu máma, táta, teta a sestřenice. Zbytek si nevybavuji. Strašně chci něco říct, ale nemůžu a nevím proč. Tenhle pocit je opravdu nepříjemnej a já jsem strašně zmatenej. Je 7.11. a já byl probuzen z umělého spánku po pádu z výšky. Během prvního týdne jsem byl na velmi silných opiátech, díky kterým jsem naštěstí necítil žádnou bolest, ale jako vedlejší efekt jsem viděl situace, které se rozhodně nemohly dít.
Jako jednu z prvních si vybavuji den, kdy za mnou přišla na návštěvu moje rodina. Já byl na polohovatelném lůžku, ale sestry mě vyvezly ven z budovy. Zaparkovaly mne v zahradní restauraci na písečné pláži, dali mi vodu s ledem a já se nechal ovívat mořským vánkem. Pořád jsem nemohl promluvit, jen jsem tak seděl. V dáli jsem slyšel racky a občas jsem viděl projít sestřičku v bikinách se surfem pod ramenem :D
Samozřejmě, že se mi to všechno zdálo, i když jsem byl při vědomí a já byl celou dobu na aru v posteli. Tohle dokážou v těle opiáty. Nicméně tahle halucinace byla jedna z těch příjemných. Po odchodu rodiny (nedokážu si časově srovnat kdy to bylo), se začaly dít věci, při kterých mi pomalu docházelo, že nejspíš něco není v pořádku. Stále jsem si neuvědomoval, že jsem v nemocnici, ale věděl jsem, že jsem připoután na lůžku a nemůžu se hýbat. Podíval jsem se na strop a viděl jsem tam podlahu, na podlaze byl naopak strop. Začal jsem trošku zmatkovat a tak mi sestra pravděpodobně něco připíchla, najednou jsem totiž usnul a probudil se za nějakou dobu a to doslova do pekla. Všude jsem viděl oranžovou mlhu a bylo strašný vedro. Kolem chodily sestry v koženejch oblecích a něco připravovaly. Snažil jsem se křičet, ale měl jsem strašně vykřičený hlasivky, tak jsem jen sípal. Po chvíli na mne sestry začaly mluvit, ale já jim vůbec nerozumněl. Jakoby mluvily jinou řečí a odněkud za stěnou. Nevěděl jsem co po mě chtějí a tak sem se snažil je nevnímat. Zavřel jsem oči a když jsem je otevřel, ležel jsem na nějakèm mrtvém těle, nemohl jsem se hnout. Když jsem otočil hlavu, byla tam ženská postava s maskou a rohama a natahovala na mě ruku gestem ať jdu s ní. Kýval jsem hlavou, že ne a opět zavírám oči. Když oči otevřu leží podemnou těla už dvě a já v nich poznávám pacienty z Ara. Zvláštní je, že nemám vůbec strach. Otáčím zase hlavu a tam je pořád žena s nataženou rukou. Na druhé straně stojí 3 ženy s rohama oblečené v kůži. Opět kroutím hlavou a zavírám oči. Když je zas otevřu jsou podemnou už těla tři a žena mi dává najevo, že mám poslední šanci "jít s ní". Odmítám a opět zavírám oči. Když ke otevřu, ležím najednou v důlním vozíku, který je plný lidských končetin a na místo tří sester se objevyla stvoření, která byla v seriálo Červený trpaslík pod názvem polymorf :D
To už jsem se začal smát a uvědomovat si, že mam v sobě nějaký hodně velký svinstvo :D mrknutím oka všechno zmizelo a já zase ležel na posteli. Uvědomoval jsem si už, že jsem v nemocnici, ale pořád jsem moc nevěděl, co se mi stalo. Když už jsem myslel, že je po všem, vešla sestra a pověsila předemne na stěnu nějaký hnízdo, cvrnkla do něj a po celym pokoji se rozletěly můry.
Pak začali do místnisti vcházet další doktoři a sestry a něco připravovali. Z jejich rozhovoru bylo patrné, že chtějí tři pacienty včetně mě rozřezat a pak sníst :D necítil jsem žádnou bolest a tak už jsem s tím začínal být smířený. Ujala se mě silnější sestra ve středních letech, že si mě připraví. Najednou mi něco píchla do krku a já uplně přišel o hlas. Později jsem zjistil, že mi provedla tracheostomii, ale v tu chvíli jsem si myslel, že to udělala aby nebyl slyšet můj řev. Prosil jsem jí, ať mi píchne alespoň uspávací injekci, ale ona trvala na tom, že musím být při vědomí. Snažil jsem se usnout, ale moc to nešlo. Postupem času si začínám všímat, že se mě sestra nesnaží sníst, ale že mi jen podává léky. Když se najednou objevila moje rodina a kamarádi, uvědomil jsem si, že už je dobře a já chci žít víc než kdy dřív. V tu chvíli jsem nikomu nic neřekl, protože jsem nechtěl, aby mě měli za blázna, i když jsem se teda za blázna cítil sám. Zajímavý co tělo a mozek dokáže. Doteď si to všechno přesně vybavuju a připadalo mi to naprosto reálný. Myslel jsem, že jsem tak 4 dny nespal, každopádně v ten den, kdy se tam objevila moje rodina a kamarádi a já si uvědomil, že jsem těžce zraněný, jsem se rozhodl, že začnu bojovat!
zajímavý, díky.
OdpovědětVymazat